Kdybych tady chtěla napsat celý svůj příběh vyšlo by to na knihu. Takže to trošku zkrátím :-)
Už jako malou holku mě bavilo všechno, co se ručních prací týká. Babička mě naučila v 8 letech plést, a tak jsem si začala plést oblečky na panenku. Byla hluboká totalita, žádné oblečky na panenky jako teď se koupit nedaly a mě dělalo radost, že jsem si sama vyrobila něco, co jiné holky nemají.
Děda, který bydlel v Krkonoších a pracoval v místních papírnách měl doma velké role krásného bílého papíru, a to bylo něco pro mě. Pokaždé když jsme tam jeli, těšila jsem se, jak si tam budu malovat. Bohužel děda měl ale poměrně velké hospodářství, a tak na malování bylo minimum času, protože u dědy se prostě muselo makat.
Postupem času jsem snad vyzkoušela všechno, co šlo, naučila jsem se vyšívat, háčkovat, šít, drhat, lítala jsem v Krkonoších po kopcích a sbírala samorosty, šišky, kameny. Prostě byl to můj svět, do kterého jsem utíkala vždy jak jen to šlo. A už tehdy, jako malá, jsem si říkala až já jednou budu mít čas tak si všechny tyhle věci, které mě baví budu dělat pro sebe, pro radost…
Čas utíkal, odmaturovala jsem, vdala se a přibyly takové ty běžné starosti o rodinu, děti, dům … a zase jsem si říkala až já jednou budu mít čas, a ten čas letěl… Děti vyrostly, já jsem se vrhla na podnikání, kterým jsem doslova žila. Báječné kolegyně, zákaznice, prostě byla to pro mě moje druhá rodina. V práci jsem byla od nevidím do nevidím, ale byla jsem tam ráda, takže mi vůbec nepřišlo, že jsem tam trávila víc času, než bylo zdrávo. Po čase jsem začínala tušit, že není něco v pořádku, ale nechtěla jsem si připustit, že bych zrovna já mohla mít nějaký zdravotní problém.
Pak přišel rok 2005 a můj svět se obrátil vzhůru nohama. Verdikt lékařů zněl Roztroušená skleróza.
Byl to šok už jen z toho důvodu, že moje sestra tou dobou měla tuto nemoc již 10 let. Nechápala jsem a nikdo z lékařů mi nebyl schopen odpovědět co bude dál. Jen paní primářka v jedné nejmenované okresní nemocnici mi suše oznámila, že invalidita je stoprocentní. A to mě zvedlo ze židle. Mě nikdo nikdy na vozíku neuvidí !!!! Bylo těžké se s touto situací vyrovnat, ale řekla jsem si, že se z toho přeci nepos….. a že to prostě dám! Rozloučila jsem se s podnikáním v Praze a koupila starou rozbitou chalupu v Jižních Čechách a předělala ji na malý penzion. Vyhodila jsem televizi, oprostila jsem se od, slušně řečeno, negativních lidí a začala jsem bojkotovat léčbu, která místo, aby mi pomáhala, tak dělala pravý opak. A světe div se, šlo to.
Nemoc jsem si absolutně nepřipouštěla, provozovala jsem si svou malou chaloupku, kde bylo práce až nad hlavu a pořád si říkala až já jednou budu mít čas…
Na zimní sezónu, kdy měla chaloupka »dovču« jsem jezdila pracovat do rakouských Tyrol ke své dceři, která tam žije. A tak se mi tam zalíbilo, že jsem se rozhodla chaloupku prodat a natrvalo tam odejít. S chaloupkou jsem se tedy rozloučila a plánovala, jak pomalu zvolním a budu částečně v Rakousku a částečně v Čechách.
Ale jak se říká vyprávěj osudu své plány a on se ti vysměje. Přišel COVID. Za dcerou do Tyrol to nešlo, a tak jsem si našla práci v Rakousku nedaleko českých hranic a čekala až se situace zlepší a budu moct odjet směr Tyroly. Situace se nezlepšovala, ba naopak.
Po rozvolnění covidových opatření bylo tolik práce, že se nedala stíhat a více než desetihodinové směny se začaly podepisovat na zdraví. No, a ta mrška začala vystrkovat růžky, a to dost vehementně.
Jednou když jsem se v noci vracela zpět do Čech totálně unavená jsem si uvědomila, že jestli chci dál fungovat tak nemůžu dát té potvoře šanci, a když jí nechci dát šanci, tak musím skončit s tím co dělám. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že teď je ten čas...Bylo rozhodnuto.
Podala jsem výpověď. Pan šéf nechápal. Nabízel mi lepší finance a už vůbec nechápal, když jsem mu vysvětlovala, že za peníze si zdraví nekoupím a pokud není zdraví, není nic….
No a teď nastal ten čas ...
Je mi 56 let, vyzkoušela jsem v životě, jak osobním, tak profesním, co se dalo. Je pravda, že ne vždy bylo na růžích ustláno, ale to je přeci život a jedno přísloví říká:
Když najdeš v životě cestu bez překážek, určitě nevede nikam.
V tom mém příběhu se mi do cesty více než před rokem připletly korálky. Byla to náhoda? Nevím. Ty malé barevné věcičky mě naprosto učarovaly. Mám potřebu mít je všechny, protože všechny se určitě budou hodit.
Návštěva obchodu s touto nádherou je pro mě neuvěřitelný zážitek a kdyby to šlo, přestěhovala bych si ho domů. A to nemluvím o e-shopech, které tuto nádheru nabízejí, těch barev a tvarů…. moje bujná fantazie pracuje na plné obrátky a mám potřebu koupit úplně všechny.
Doma pak sedím a tvořím, vymýšlím, zkouším, začnu jeden náramek a najednou mě napadne, jak by vypadal v jiné kombinaci barev, tak ho odložím a začínám další, a tak to jde skoro pořád dokola. Ztrácím přitom pojem o čase a když pak juknu na hodiny a zjistím, že už jsou 2 v noci a chtělo by to jít spát, tak je mi líto, že odcházím třeba od nedodělané práce, ale zároveň se strašně moc těším na ráno, kdy budu zase pokračovat.
No, a tak si teď konečně užívám ten ČAS, na který jsem se tak dlouho těšila.
O to víc si teď i uvědomuji, co mi bylo shůry dáno a jaké mám štěstí, že i po 17 letech od oné osudné věty lékařky jsem fungující člověk. Kdo mě nezná absolutně netuší, a ti co mě znají, vědí, že občas není posvícení, ale život je boj a vzdává se jenom zbabělec.
A proto jsem vděčná za každý den, za každé ráno a snažím se žít tak, abych si mohla každý večer říct „jo, tak dneska bylo krásně“.
Na základě toho všeho jsem se rozhodla alespoň trochu pomáhat těm, kteří neměli to štěstí, jako já, včetně mé sestry a kteří bojují s touto nevyléčitelnou chorobou.
A proto z každého prodaného výrobku na tomto mém e-shopu bych ráda věnovala poměrnou část Unii ROSKA České Budějovice www.roska-cb.cz ,která se snaží zlepšit kvalitu života lidem s diagnózou RS a dělají to fakt báječně.
Věřím, že jakákoli, byť sebemenší, finanční částka pomůže dobré věci.
Děkuji, že jste měli tu trpělivost a dočetli můj dlouhý příběh až do konce.
Přeji všem krásné dny a pevné zdraví.
a moje životní motto nakonec…
Přejte si, sněte a jděte za svými cíli a věřte, že to zvládnete, protože
NENÍ ČAS ZTRÁCET ČAS A JE MOŽNÉ DĚLAT NEMOŽNÉ
:-) Mirka :-)